Dům Verdany Lux Datlesk stál mezi stromy jako omyl, který se odmítl opravit. Mlha kolem něj byla hustší než jinde, těžká, mazlavá, jako by se snažila dům spolknout a zároveň ho nechat viditelný — jen natolik, aby člověk věděl, že by sem neměl vstupovat.
Seyra se zastavila těsně před prahem. Lira na jejím rameni se napjala, peří se jí lehce zježilo.
„…divné…“ otiskla váhavě.
„Jo. Ticho je moc tichý,“ zamumlala Seyra. A měla pravdu — ticho tu nebylo absence zvuku, ale přítomnost něčeho, co zvuk nepouští.
Opatrně stiskla kliku.
Dveře povolily bez jediného zvuku. To bylo ještě horší.
Uvnitř bylo… nic. Žádné kroky. Žádné šustnutí. Jen prázdno, které se tvářilo jako pokoj, ale chovalo se jako čekající past.
Seyra vešla první. Lira sklouzla z ramene a přistála na opěradle židle, aby měla lepší výhled. Její oči se leskly jako dvě kapky rtuti.
„…nikdo… ale… stopa…“ vyslala.
„Vidím,“ přikývla Seyra.
Dům byl uklizený až nepřirozeně. Stůl bez prachu. Police srovnané. Vzduch ale neseděl — byl narušený, rozvlněný, jako když někdo odejde příliš rychle a zapomene za sebou zavřít energii. Seyra to cítila v kostech. V auře. V jazyku, který se jí lepil na patro.
Začala prohledávat místnost. Tichá, přesná, pohybující se jako stín, který si dává pozor, aby nešlápl na jiný stín. Lira ji sledovala, hlava nakloněná, oči pozorné.
„…tam… skoro…“ Zobákem ukázala k nízké skříňce u zdi.
Seyra ji otevřela.
Uvnitř byla truhlice. Malá, hranatá, popsaná runami, které se kroutily jako živé, jako by se snažily uniknout z vlastního povrchu.
„No výborně,“ vydechla. „Runy. To jsem přesně potřebovala.“
Lira se lehce nadmula pýchou. „…já říkala…“
„Jo, jo, tys říkala.“
Seyra se sklonila, položila prsty na víko — a runy se okamžitě rozsvítily. Ne světlem. Pamětí.
Víko se otevřelo samo, jako by ji poznalo.
Uvnitř ležel Prsten Mlžného Zvonu. Nenápadný, stříbrný, s tenkou linkou světla, která se vlnila jako dech někoho spícího.
Seyra ho vzala do dlaně.
A v tu chvíli se venku ozvalo tiché, hluboké zadunění.
Mlha začala padat. Ne snášet se. Padat. Jako závěs, který někdo pustil.
Prsten se rozzvonil — ne zvukem, ale vibrací, která jí projela až do kostí.
„…poplach…“ vyslala Lira, ale bylo pozdě.
Vzduch před nimi se stáhl. Zkroutil. A Verdana tam prostě byla.
Objevila se tak rychle, že ani Lira nestačila roztáhnout křídla. Jen vydala krátké, překvapené píp, které zaniklo v tichu.
„Neměla jsi sem chodit, Seyro,“ řekla Verdana klidně.
Seyra se nadechla, aura jí chtěla vybuchnout pod kůží — ale Lira byla blízko, takže světlo jen neškodně zaškubalo.
Verdana zvedla ruku. Zaklínadlo bylo krátké, ostré, jako prasknutí větve.
Fialová záře je obklopila. Sevřela. Stáhla.
Seyra ucítila, jak se jí svět rozmazává. Lira zakvíkla — nebo to byl jen otisk v její hlavě.
A pak tma.
Když se probraly, záře byla pryč. Dům byl tichý. A Verdana nikde.
Lira se zmateně zakymácela na stole, kam dopadla.
„…co se… stalo…?“ řekla Seyřiným hlasem.
Naklonila hlavu, pak ještě víc, a pak se pokusila nahlédnout sama sobě do zobáku. Marně.
Bipilonův komentář
„Do průšvihu se se dá spadnout mnohdy až podezřele snadno.“