Yan-Lum seděl na hrubě otesané stoličce z vysušeného kořene před svou chýší, žvýkal suché stéblo žluté trávy, které chutnalo po prachu a slunci, a s přivřenýma očima pozoroval, jak se horký vzduch tetelí nad rozpraskanou, do ruda zbarvenou kamenitou plochou. Denní dvojice zářila na obloze, těžká a neúprosná, dvě slunce, která se nikdy nehádala, ale jejichž společná síla pálila do země s téměř viditelnou intenzitou. Ani náznak větru, jen dusivé ticho, ani stín mráčku, který by nabídl prchavou úlevu. Vzduch byl tak hustý teplem, že každé nadechnutí působilo jako polknutí suchého písku.
Po zemi se v pomalém, trhaném tempu sunuli Stínokřídlí – tvorové s tělem ještěrky, pokrytým modrými a zelenými šupinkami, a křídly motýlů, průsvitnými jako opál. V tomto poledním žáru nelétali, energie je opouštěla; jen se plazili, jejich drobné drápky slabě škrabaly o horký kámen. Hledali sebemenší stín, a roztahovali svá obrovská, křehká křídla, aby v nich zachytili chlad, který tam vůbec nebyl. Občas se zastavili, jejich křídla bleskově zavibrovala, vydávajíce tichý, bzučivý zvuk, který se v tom tichu zdál být hlasitý, a pak se znovu sunuli dál, jako by jejich život byl nekonečným, marným hledáním úkrytu a odpočinku.
Yan-Lum se díval, ale nevnímal. Pro něj to byla jen kulisa, širokoúhlý obraz nekonečného, pomalého dne, stejně samozřejmá jako dvojice na obloze. Světlo bylo všudypřítomné, ale detaily se ztrácely v horké mlze. Nic v tomto neměnném, žárem sálajícím světě nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco stát. Nebezpečí se zde neprojevovalo náhle, ale plíživě, jako pouštní horečka, která pomalu vysává sílu.