Svět se tvářil stejně netečně jako před chvílí. Yan‑Lum stále seděl na své stoličce, stéblo trávy mezi zuby, oči přivřené proti žáru. Jen Stínokřídlí kolem něj začali měnit chování — nejprve nenápadně, pak zřetelněji.
Jejich bělavé šupiny s oranžovými skvrnami, obvykle matné v poledním žáru, se teď leskly neklidným, roztřeseným světlem. Jejich křídla, průsvitná jako opálové sklo, se roztahovala a zavírala v nepravidelných intervalech, jako by se snažila zachytit proud vzduchu, který neexistoval. V horku nikdy nelétali — ale tohle nebylo běžné horko. Tohle bylo vyrušení.
Jeden Stínokřídlý se zastavil přímo u Yan‑Lumovy nohy. Jeho křídla se krátce rozechvěla, vydala tichý, bzučivý tón — ale tentokrát byl vyšší, ostřejší, jako napjatá struna. Další dva se přitiskli k zemi, těla nízká, šupiny stmavlé do šedavých odstínů, jako by se snažili splynout s kamenem. A třetí, největší z nich, roztáhl křídla do široka, až se v tom žáru téměř roztřpytila.
Yan‑Lum zamrkal. „Co to…?“
Někde daleko, v hlubinách země, v Temné jeskyni, která neměla s tímto místem nic společného kromě sdílené planety, se světélkující kužel písku znovu zachvěl. Tentokrát ne jemně — ale jako by se pod ním něco pohnulo, něco velkého, pomalého, co se probouzelo z příliš dlouhého spánku. Vibrace se rozběhla skálou, ostřejší než předtím, a na okamžik se zdálo, že vlhký vzduch jeskyně zhoustl, jako by naslouchal.
Písek na vrcholu kužele se sesunul o nepatrný kousek. Jako první zrnko v přesýpacích hodinách, které se rozhodly znovu spustit.
Stínokřídlí se stáhli do kruhu. Jejich křídla se chvěla, ale ne kvůli horku — tohle byla rezonance, kterou jejich těla nedokázala potlačit. Křehké membrány se napínaly, opálové barvy se lámaly do ostrých, nervózních záblesků.
Yan‑Lum se narovnal. Stéblo trávy mu vypadlo z úst.
„To už je… vážně divné.“
Jeden Stínokřídlý se pokusil vzlétnout — což v poledním žáru nikdy nedělali — ale jeho křídla se v polovině pohybu zlomila v trhaném, nekoordinovaném záškubu a tvor dopadl zpět na kámen. Jeho šupiny se zbarvily do popelavé šedi. To bylo špatné znamení.
Další tvor se přikrčil, křídla přitisknutá k tělu, jako by se snažil utlumit zvuk, který slyšel jen on.
Yan‑Lum ucítil, jak se mu po zádech rozběhl chlad. Ne z větru — žádný nebyl. Ale z něčeho, co přicházelo odnikud.
V jeskyni se vibrace znovu ozvala. Tentokrát jako hluboké, vzdálené dunění, které trvalo sotva zlomek okamžiku, ale stačilo k tomu, aby se světélkující kužel písku rozvlnil jako hladina vody.
A pak — ticho. Ticho tak hluboké, že se zdálo, že i skála zadržela dech.
Na povrchu se země pod Yan‑Lumovou stoličkou neotřásla. Jen zavibrovala. Krátce. Ostrým, přesným pulzem, jako když někdo udeří do struny napnuté pod celým světem.
Stínokřídlí se rozprchli. Jejich těla se rozběhla do všech stran, křídla za nimi vláčela jako rozbité skleněné závoje, bzučivý zvuk přecházel do panického, vysokého tónu.
Yan‑Lum se zvedl ze stoličky. „Hej! Co se—“
Nestihl doříct.
PUF.
Žádný záblesk. Žádný výkřik. Jen prchavý oblak prachu, který se zvedl tam, kde ještě před okamžikem stál.
Stínokřídlí se zastavili v uctivé vzdálenosti, křídla přitisknutá k zemi, šupiny tmavé jako popel. Jejich bzučení utichlo. Dvojice sluncí dál neúprosně zářila.
A svět, který se tvářil neměnný, právě přišel o jednoho muže.
Bipilonův komentář
„Ten chlápek zmizel? Svět prostě občas uklidí, co mu překáží.“