Mlha se trhala mezi stromy jako cáry staré látky. Seyra se prodírala vpřed, tvář napjatá, rty pevně sevřené. Každý krok, který se bořil do mechu, doprovázelo tiché, vzteklé bublání v jejím hrdle. Věděla, že nesmí promluvit — kdykoli něco řekla, vyšlo to z Liřina zobáku.
Lira seděla na jejím rameni, peří temné a lesklé jako vyleštěný obsidián, oči jako dva kovové odlesky, které nezúčastněně pozorovaly les. A když Lira promluvila, otevřel se její ptačí zobák — ale ven vyšel Seyřin hlas, sytý a lehce podrážděný:
„Lira si myslí, že jste naši přátelé.“
Seyra sebou trhla, jako by ji kopl kůň, a Lira, která si dosud nezvykla na jejich nové propojení, se polekaně otřepala.
Marnok se díval chvíli na Seyru, chvíli na Liru. Sundal ruku z jílce svého meče a zamrkal. Jeho aura, obvykle klidná a hluboká, se prudce stáhla a začala nervózně pulzovat stříbřitým světlem, jako by se snažila pochopit, jestli je to, co vidí, halucinace nebo útok.
„Kdo… je Lira,“ zeptal se zmateně.
Rozhlížel se kolem, jeho oči krátce blikly zábleskem půl‑proroctví, ale tentokrát mu vize nepomohla.
Bipilon se vyhoupl na Marnokovo rameno, přimhouřil korálkové oči a koutky jeho tlamky se roztáhly do širokého, neskutečně škodolibého úšklebku.
„No výborně,“ protáhl tenkým hlasem. „Myslím, že tuším, co vás dvě potkalo. Ještě by bylo fajn, kdyby se projevila ta Strakatka. Jak umí pískat na poplach Seyra Lux Shademist?“
Marnok se na svého společníka podíval s naprostým nepochopením.
Bipilon si ale nenechal ujít příležitost:
„Marnok pořád říkal, že čtyři jsou víc než dva. Myslel jsem, že chce začít lézt po čtyřech, aby byl blíž k jídlu, ale už rozumím. Máme posily.“
Seyra cítila, jak jí v žilách stoupá adrenalin. A s ním přišla i zrada. Její tmavě obarvené vlasy jako by v mlze začaly světélkovat, jak její kůže pod nimi spustila záchrannou auru. Kolem ramen se jí rozlil zrádný, modravý svit.
Rozhodně musí tomu malému šupinatému zmetkovi vysvětlit, co si o něm myslí —
PÍÍÍÍÍSK!
Hvizd z jejích úst byl tak dlouhý a intenzivní, že se Marnok zapotácel. Seyra se sama lekla — to se projevila Lira skrz Seyřina ústa.
Bipilon se začal nekontrolovaně smát, až se celý otřásal.
„To je úžasné! Marny, když budeme mít hlad, ona prostě odpíská konec hladovění!“
Seyřin hlas, tentokrát vycházející z Liřina zobáku, dodal:
„Lira se omlouvá. Stále jsme si nezvykly.“
Bipilon se složil smíchy přímo na kámen.
Marnok vypadal, jako by se mu v hlavě srážely dvě galaxie. Potřeboval by nové proroctví, nebo aspoň hodně silný čaj.
Lira, klidná uprostřed toho chaosu, jen tiše — stále Seyřiným hlasem — uzavřela:
„Lira si myslí, že potřebujeme pomoc. A Seyra si myslí, že tě uškrtí, ty šupinatá věcičko.“
Marnok vážně přikývl. „Ano… pomoc. To si myslím taky.“
Bipilon si utřel slzy smíchu z očí. „A já si myslím, že tohle bude ten nejlepší den mého života.“
Bipilonův komentář
„Takže si to shrňme, ano? Seyra mluví z ptačího zobáku, pták píská z lidských úst, Marnok se tváří, že mu někdo ukradl půlku mozku, a já jsem jedinej, kdo tomu tady rozumí.“