Legenda o Seoniru

V dávných dobách, kdy podle plackařů byl Sionareth ještě mládě a Tal’gorr na jeho zádech tak malý, že se dal obejít za devět dní, žil v Seweru mladý Lumin jménem Ilyon.

Říkalo se, že jeho aura svítí i ve spánku a že mlha kolem něj zpomaluje, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Starší Lumini tvrdili, že jednou dokáže mluvit s mlhou beze slov. Ale Ilyon měl v hlavě jen svou milou a přání splnit jí sen, který nebyl z tohoto světa.

Toužila po vzácném předmětu, o kterém se šeptalo, že leží daleko na západě, v krajině, která tehdy ještě neměla jméno Velomar. A tak se Ilyon vydal na cestu. Ne z odvahy. Z lásky.

Vyrazil za úsvitu a všichni čekali, že se vrátí nejdřív za několik dní. Možná za týden. Možná vůbec.

Jenže on se vrátil hned druhý den.

Objevil se na okraji Seweru, bílý jako světlo, které zapomnělo svítit. V očích měl nepopsatelnou hrůzu a jeho aura — ta, která vždycky tančila — plápolala jako Veyra, když skrz ni prolétá Keth.

Když se ho ptali, co viděl, jen ukazoval na západ a mumlal slova, která nedávala smysl. Někteří tvrdili, že říká „ticho má zuby“. Jiní, že „světlo se tam nehýbe správně“. Nikdo si nebyl jistý.

A tak začal stavět bránu. Beze slov. Beze spánku. Beze strachu — protože ten už v něm nezbyl.

Lumini se nejdřív divili, pak se báli, a nakonec mu pomohli. Ne proto, že rozuměli, ale proto, že jeho aura říkala víc než jeho ústa.

Když byla brána hotová, Ilyon se jí dotkl a poprvé od návratu se usmál. Ne radostně — ale jako někdo, kdo konečně udělal to, co musel.

A tehdy brána dostala jméno: Seonir. A Ilyon na počest svého činu přijal jméno Ilyon Lux Seonir.

Seonir je brána, která nestojí proto, aby zadržela mlhu. Stojí proto, aby připomněla, že některé hranice nejsou pro lidi, ale pro samotný svět.

O Ilyonovi Lux Seonir se říká, že po dokončení Seoniru už nikdy neopustil Sewer. A že od té doby je jeho jméno slyšet jen tehdy, když se mlha na západě pohne jinak, než by měla.