Marnok usedl na hladký kámen ve stínu skalního převisu. Vzduch tu byl chladnější a provoněný jehličím; jeho aura se lehce stáhla, jako by konečně měla prostor vydechnout. Dlouhý štíhlý meč položil vedle sebe — ne jako hrozbu, ale jako nástroj, který má být po ruce.
Oči se mu jemně zaleskly: krátký záblesk půl-proroctví.
„Tady je bezpečno,“ pronesl tiše. Nebyla to domněnka, spíš instinkt zakotvený hluboko pod kůží světla.
V plášti se pohnul malý balíček šupin. Bipilon se pomalu rozvinul z kapsy, protáhl krátké nožky a s unaveným povzdechem se vyhoupl na Marnokovo rameno.
„Zajímavé,“ utrousil tenkým, ostrým hlasem. „Většina tvorů poznává bezpečí podle stop, zvuků nebo… tobě neznámé věci… logiky. Ty to opíráš o záblesk v očích.“
Marnok se pousmál.
„Záblesk mi říká, že vlevo dnes nic nečíhá.“
Bipilon pozvedl ocas jako ukazovátko.
„Vlevo? Marny, jsme v lese. Všude vlevo něco číhá. Něco, co tě chce sežrat. Nebo mi sednout na hlavu. Obě varianty jsou nepřijatelné.“
Lumin natáhl ruku a opřel se o kámen, aby ulevil unaveným nohám.
„Ty máš jazyk. Já mám sílu. Oba máme žaludek. Najdeme jídlo.“
Bipilon se uchechtl, až se mu šupinky na tlamce lehce zavlnily.
„Ano, tvá oblíbená rovnice: síla + žaludek = večeře. Jen doufám, že dnes nebudeš považovat každé šustnutí za menu.“
Marnok se k němu naklonil; světlo jeho aury sotva znatelně zesvětlalo.
„Kdyby hrozilo nebezpečí, řekl bych. Cítím to.“
Bipilon zamrkal.
„To bylo… téměř poetické. Pokud takhle budeš pokračovat, začnu si myslet, že moje společnost na tebe opravdu má vliv.“
Marnok se napřímil a jeho oči znovu zablikaly jemným zábleskem.
„Cítím… že jídlo je na severu.“
Bipilon se zamyslel, naklonil hlavu a suše poznamenal:
„Zajímavé. Úplně stejným směrem jsem cítil hlad.“
A společně se zvedli.