Osaelin stál uprostřed místnosti jako výčitka s kopyty.
Otočil se kolem své osy a klapal po podlaze, až dvakrát hlasitě klapl víkem.

„Ne,“ řekla Verdana unaveně. „Teď ne.“

Přiblížil se o krok. Další otočení. Další klapot. Další klapnutí víka. Další ticho.

„Říkám ti, že teď ne,“ zopakovala ostřeji.

Její aura se rozsvítila — mechové světlo, vlhké, podrážděné.
Osaelin ztuhl, zaklapl pootevřené víko své akustické komory a odcválal pryč, jako by se rozhodl, že Verdana je dnes příliš hlučná.

„Výborně,“ zavrčela. „To mi ještě chybělo. Ty se nemáš proč urážet. Já jsem tu ta uražená.“

Sedla si na židli a dívala se z okna do lesa. Klid nepřišel.
Lamentovala dál — ne tragicky, ne dramaticky, ale tím způsobem, jakým lamentují lidé, kteří mají pravdu a nikdo je neposlouchá.

„Já jsem jí to říkala. Kdyby přišla normálně. Kdyby zaklepala. Kdyby se zeptala. Kdyby jen řekla: Verdano, potřebuju prsten.“

„Ale ne. Ona se vloupá. Do mého domu. Do mého ticha. Do mé truhlice. A ještě si myslí, že runy nepoznají její auru. Seyra Lux Shademist. Jistě. Jako by mlha neuměla číst světlo.“

Prsten pod víkem tiše zavibroval. Verdana vložila kovovou schránku s Prstenem Mlžného Zvonu do truhly a tu zamknula.
Osaelin venku zaklapal kopyty, jako by hledal zvuk, který by mohl ukrást.

Verdana vstala. Vyšla ven. Mluvila do vzduchu — protože někdy je vzduch lepší posluchač než lidé.

„Já nejsem hloupá. Rozumím rytmům lesa. Vím, že mlha Eareinu je citlivá. Vím, že prsten ji drží v rovnováze. Vím, že bez něj by se mohla chovat nepředvídatelně.“

Mlha kolem ní se stáhla, jako by se styděla.

„A vím ještě jednu věc,“ dodala. „Kdyby prsten zmizel, Osaelin by se začal nudit. A nudící se Osaelin,“ odmlčela se, „…to není hezká představa.“

Z lesa se ozvalo duté klap‑klap‑klap, následované cinknutím a okamžitým tichým šup, když zvuk zmizel v jeho těle.

„Vidíte?“ povzdechla si. „On není zlý. On jen… když chce slyšet nějaký zvuk, tak si ho prostě zařídí.“

Pak zahlédla, jak se z lesa vynořil Osaelin a míří k domu.

„Já vám to říkala,“ řekla — a Osaelin se zastavil a pak prchl hlouběji do lesa.

„Já vám to říkala,“ zopakovala Verdana.
Tentokrát to nebyla výčitka.
Tentokrát to byla pravda.