Auren pulzoval za jejich zády a pomalu se usazoval do reality jako těžká inkoustová kaňka na savém papíře. Svět kolem nich sice zase začal dávat jakýs takýs smysl, ale Seyra se stále třásla. Její aura divoce, hystericky kmitala v odstínech nejzářivější modři a u kořínků vlasů jí přeskakovaly drobné statické výboje. Lira na jejím rameni měla peří přitisknuté tak těsně k tělu, až vypadala skoro poloviční.

Marnok udělal dva mechanické kroky vpřed, jako by zkoušel, zda se pod ním země opět nerozteče. Pak se jeho stříbřitá aura prudce rozjasnila. Zorničky mu zbělely. A do těžkého ticha lesa zazněl jeho dutý hlas:

„Před bílou branou buď malý.“

Seyra ztuhla. Její Ryneth za ní nespokojeně frkl a zaryl přední tlapy do mechu, ale ona ho nevnímala. Pomalu. Neuvěřitelně pomalu. Otočila hlavu k Marnokovi. Pohled, který na něj vrhla, sám trhal realitu. Auren za jejími zády najednou vypadal jen jako drobná trhlina v látce světa.
„Stát,“ ozvalo se z Liřina zobáku. „Nikdo. Neudělá. Ani. Krok.“

Marnok zamrkal. Stříbro z jeho očí zmizelo. Podíval se na Liru a pak na Seyru s naprosto prázdným, omluvným výrazem.
„Bílá brána.“
„To jsem slyšela.“
„Musíme být malí.“
„To jsem slyšela taky.“
„To je všechno.“

Nastalo ticho.
„Marnoku,“ ozvalo se z Liřina zobáku hlasem tak nebezpečně klidným, že Bipilon instinktivně zalezl hlouběji do vaku. „Před pěti minutami jsme málem přestali existovat. Prostor se nadechl. Moje vlastní polknutí se ozvalo z prázdnoty za mými zády. A ty teď proneseš proroctví o nějaké bílé bráně a tvrdíš mi, že TO JE VŠECHNO?“
„Ano.“
„Výborně.“
„Opravdu?“
„Ne.“

Bipilon opatrně vystrčil hlavu z vaku. Rozhlédl se. Oklepal si šupiny. A ještě opatrněji pronesl:
„Marny zase chytil proroctví. To se občas stává. Je to jako parní kotel. Chvíli syčí, chvíli píská a pak z něj vypadne něco, čemu nikdo nerozumí.“
„Mlč, Bipilone.“
„Dobře.“
„Ne. Vlastně nemlč.“
„To se mi ulevilo.“
„Jestli ještě jednou uslyším slovo proroctví, přísahám při Kaeloru, že tě osobně použiju jako krmivo pro Redduny.“
„To mi připadá nepřiměřené.“
„To proto, že nejsi Reddun.“

Marnok je mezitím přestal poslouchat. Díval se mezi stromy. Jeho aura se konečně ustálila do matného stříbrného svitu.
„Být malý,“ zopakoval téměř pro sebe. „Nevím proč. Nevím kde. Ale bylo to důležité.“

Seyra si přitiskla prsty ke kořeni nosu.
„Samozřejmě že to bylo důležité.“
„Myslíš?“
„Ano, Marnoku.“
„Aha.“
„Protože nedůležité věci obvykle nechodí ve formě prorockých vět hned poté, co se zrodí něco, co nemá existovat.“

Marnok chvíli přemýšlel.
„To je rozumná úvaha.“
„Děkuji.“
„Prosím.“
„To nebyla pochvala.“

Bipilon si povzdechl.
„Víte, co je na tom nejhorší?“
Nikdo mu neodpověděl.
„Že vůbec netušíme, co je Bílá brána.“

Tentokrát nikdo nic nenamítl. Les byl opět jen les. Mlha opět jen mlha. Auren za nimi pomalu zářil do šera mezi stromy. Jako připomínka, že ani jedna z těch věcí nemusí být pravda.
„Jdeme dál,“ ozvalo se nakonec z Liřina zobáku.
„Kam?“
„Pryč odsud.“
„To není směr.“
„Je dostatečně přesný.“

Tentokrát se nezasmál nikdo. Dokonce ani Bipilon. A právě to Seyru vyděsilo ze všeho nejvíc.