Skupina se prodírala houstnoucí mlhou Tal’gorru. Marnok i Seyra šli pěšky a vedli své Rynethy za uzdy. Marnok kráčel v čele, jeho aura nervózně poblikávala a odrážela se od cárů mlhy, jako by narážela do neviditelných zdí. Bipilon mu seděl na rameni a znuděně si čistil drápky. Seyra se snažila jít tiše, ale každých pár metrů jí z úst vyletělo krátké, ptačí „tik-tik“, na což Lira z jejího ramene okamžitě odpověděla sytým Seyřiným hlasem: „Zatracená mlha.“
Marnok se najednou zprudka zastavil. Jeho oči se dívaly někam jinam — a jeho aura znovu nervózně zablikala. „Když je jich sedmdesát, zastav se a mlč.“
Bipilon vzhlédl k neviditelné obloze a teatrálně vzdychl. „No skvěle, Marny. Další hádanka pro pokročilé. Sedmdesát čeho? Tvých pokusů vypadat inteligentně? Jestli budeme mlčet pokaždé, když vypustíš z pusy číslo, dožiju se důchodu v naprostém tichu. Jdeme, než mi v tom vlhku zplesniví šupiny.“
Z Liřina zobáku se ozval Seyřin podrážděný hlas: „Lira si myslí, že Marnok má divný rytmus. Ale Seyra říká, že bys měl zavřít tlamu, Bipilone. Něco je ve vzduchu jinak.“
Pokračovali dál. Les se měnil. Zvuk jejich dechu se vracel s vteřinovým zpožděním, jako by se mlha učila jejich rytmus a s mírným zpožděním ho napodobovala. Po chvíli se Bipilon znepokojeně zeptal: „Řekne mi někdo konečně, čeho má být sedmdesát?“
Les potemněl a vzduch zhoustl natolik, že se v něm kroky začaly topit. Seyra náhle hvízdla Liřin varovný signál a prudce se zastavila. Ryneth za ní nespokojeně frkl. Pak se Lira Seyřiným hlasem potichu zeptala: „Počítal někdo kroky od toho Marnokova proroctví?“
V tu vteřinu Marnok, který byl o krok před nimi, ztuhl s nohou napřaženou do prázdna. Viděl, jak se vzduch pár centimetrů před jeho botou začíná trhat jako mokrý papír — pomalu, neochotně, s tichým zvukem připomínajícím praskání ledu pod tenkou vrstvou sněhu.
„Šedesát… devět,“ pronesl tiše. Hlas se mu zadrhl v hrdle a zůstal stát v nemožné póze, s nohou nataženou nad nicotou.
A pak se to stalo.
Vzduch se propadl. Ne dolů, ne do strany — ale dovnitř sebe sama. Jako by se svět nadechl a zapomněl vydechnout. Mlha se stáhla do dokonalého kruhu kolem nich, jako by se rozhodla být svědkem. Ne účastníkem, ne překážkou. Jen tichým pozorovatelem konce logiky.
Seyra ucítila, jak se jí na zátylku zvedají chloupky, a aura pod vlasy jí zrádně modravě zapulzovala. Lira na jejím rameni ztuhla, peří přitisknuté k tělu. „…tohle… není… normální…“ pronesla Seyřiným hlasem.
Bipilon se přestal smát. To samo o sobě bylo znamení, že končí veškerá legrace. „Marny,“ zašeptal, „jestli máš nějaký svý proroctví, teď by byl ideální čas.“
Marnok otevřel ústa, ale nevyšel z nich ani zvuk. Jeho aura se rozsvítila stříbřitě, pak zhasla a znovu zablikala jako umírající lampa. Jako by se jeho luminí podstata nemohla rozhodnout, jestli má utéct, nebo se uklonit.
Když Marnok konečně velmi opatrně stáhl nohu a došlápl zpět, ozval se Zvuk. Nebyl to krok, nebylo to prasknutí větve. Byl to zvuk, který se rozhodl být něčím jiným. Nejdřív tón, pak ozvěna, pak ozvěna ozvěny. A nakonec ticho, které nebylo absencí hluku — bylo to napjaté čekání.
Seyra naprázdno polkla. Zvuk polknutí se ozval o dvě vteřiny později, přímo zprostředka té prázdnoty před nimi.
Vzduch se roztrhl do tenké světelné linie. Nebylo to světlo Kaeloru ani rudý přísvit Vaeloru. Bylo to něco mezi. Něco, co světlem být nechtělo, ale v rámci poruchy muselo. Linka se vlnila, zkoušela svou vlastní existenci — a pak se rozšířila. Ne jako brána, ale jako vzpomínka, která se násilím snaží vrátit do přítomnosti.
Mlha se přitiskla k okrajům světelného švu. Vzduch se napnul k prasknutí. A pak — ticho s vlastní gravitací.
Marnok udělal další krok zpět. Bipilon bleskově zajel do Marnokova vaku, což nikdy nedělal, pokud mu nešlo o holý život. Seyra se nadechla — a Lira za ni vydechla: „…svět… něco… odložil…“
Aruen se zrodil. Asi třicet stop před nimi, vysoký snad deset stop, pulzující, nádherný a nevyzpytatelný.
Seyra otevřela ústa, ale slova se jí zadrhla v krku.
„Tohle je… Aruen,“ dokončila Lira jejím hlasem.
Bipilon opatrně vystrčil hlavu z bezpečí vaku, podíval se na ten pulzující světelný šev a řekl tónem, který byl až podezřele klidný: „Takže… svět se rozhodl udělat si poznámku. A my jsme u toho. Skvělý. To vždycky dopadne výborně.“
Bipilonův komentář
„A jestli si ten svět začal psát poznámky, doufám, že si k nim nepřipíše naše jména.“