Říká se, že kdysi dávno, v hlubokých lesích Datlesku, žil mladý lovec jménem Ravenn Lux Hushfall, který měl zvláštní dar: slyšel ozvěny dřív, než zazněly.
Když hodil kámen, slyšel jeho dopad ještě předtím, než dopadl na zem. Když promluvil, slyšel odpověď lesa dřív, než jeho vlastní hlas opustil rty.
Lidé říkali, že je požehnaný. Staré Luminky říkaly, že je prokletý. A Ravenn… Ravenn jen chodil lesem a poslouchal.
Jednoho rána se vydal až k hřebeni Nyokap, kde se mlhy setkávají, ale nikdy se nesmíchají. Tam ozvěny znějí dvojmo — jedna měkká, jedna ostrá — a kdo nemá pevnou mysl, tomu se hlava rozdvojí jako světlo v mlze.
Ravenn se zastavil na místě, kde se dvě ozvěny měly střetnout. Čekal. Ale nic se nevrátilo.
Žádná ozvěna. Žádný zvuk. Jen ticho — ne prázdné, ale čekající.
A pak to uslyšel.
Ne zvuk. Ne hlas. Ale zvuk, který se nenarodil.
Ozvěna, která měla vzniknout, ale neměla se komu vrátit.
V tom okamžiku se ticho zlomilo. Ne hlasitě — spíš jako když praskne bublina pod vodou.
pop
Na zemi před ním ležel malý krystal. Uvnitř se vlnil šedý kouř, jako by se snažil najít tvar, který mu svět odepřel.
Ravenn se pro něj natáhl — a v tu chvíli uslyšel ozvěnu vlastního srdce. Ne tu skutečnou, ale tu, kterou by slyšel, kdyby byl někdo jiný.
Byla jemnější. Starší. Moudřejší.
A Ravenn pochopil, že drží v ruce paměť ozvěny, která nikdy nebyla vyslyšena.
Vrátil se do Datlesku a krystal položil na stůl staré léčitelky. Ta se na něj podívala, přikývla a řekla:
„Ozvěna, která nemá domov, se uloží do kamene. A kdo ji drží, slyší sám sebe tak, jak by měl znít.“
Od té doby se Krystaly ozvěn Esh’thar hledají. Vzácně. Opatrně. A vždycky v tichu.
Protože ozvěna, která se nemá komu vrátit, se neobjeví dvakrát.