Říká se, že Keth byl kdysi světadíl jako každý jiný. Tvrdý, syčivý, plný Syrathinu a Vorgalitu — dvou minerálů, které se v jeho podzemí vyskytovaly tak hojně, že se jich Gorrathové báli i milovali zároveň.

Syrathin hřál. Vorgalite čekal. A Keth měl tu smůlu, že měl obojí.

Jenže Keth měl jednu chybu. Neměl průduchy. Žádné trhliny. Žádné tlakové žíly. Žádné cesty, kudy by pára mohla unikat.

A tak se pod povrchem Kethu dělo to, co se děje všude na jihu Tal’gorru: Syrathin se dostával do vody. Vorgalite zadržoval vznikající páru. Reakce syčela. Tlak rostl.

Ale zatímco Thalgorrah má potrubní sítě, kanály a ventily, Keth měl jen kámen.

A jednoho dne se stalo to, co se stát muselo. Tlak v podzemí překročil hranici, kterou ani světadíl nedokáže unést. A Keth — celý, v jednom jediném okamžiku — unikl.

Neexplodoval. Nezřítil se. On se vystřelil.

Říká se, že se odtrhl od povrchu Sionarethu jako víčko od papiňáku. A že jeho masa, jeho skály, jeho Syrathin i jeho Vorgalite byly vymrštěny tak vysoko, že se Keth stal druhým měsícem.

Od té doby obíhá kolem Sionarethu. Studený. Tichý. Bez páry. Bez života.

A Gorrathové, když se na něj dívají, říkají: „Tohle je cena za svět bez průduchů.“