V Thalgorrinu, jen pár kroků od městského parku, vede mezi domy ulice, která by byla úplně obyčejná — kdyby v ní nebyl Auren. Thalgorrinští jí proto neříkají jinak než Aurenová ulice.

Auren tu stojí — nebo spíš levituje — v úzké proluce mezi domy už tak dlouho, že nikdo pořádně neví, kdy se objevil. Všichni jsou ale přesvědčeni, že je starší než město kolem něj.

Má podobu kovové krychle o hraně necelé jedné stopy, s jemně světélkujícími prasklinami na stranách. Vznáší se asi dvě stopy nad zemí, nehlučně, neochotně a naprosto nehybně.

🜂 Pokusy, které nic nezměnily

V minulosti se ho někteří Gorrathové pokoušeli:

odstrčit,
naložit na vůz,
zatlačit do země.

Auren všechny tyhle snahy ignoroval. Nevzdoroval. Nebránil se. Prostě… nespolupracoval a nebyl ochotný být jinde.

A tak zůstal přesně tam, kde je.

🜃 Dům, který nikdy nevznikl

Jedna rodina se kdysi rozhodla postavit kolem Aurenu svůj dům. Ne z neúcty — spíš z přesvědčení, že „když to nikomu nevadí, tak proč ne“.

Jenže vadilo.

Ne Aurenu. Gorrathům.

Thalgorrinští se postavili proti. Ne proto, že by byli pověrčiví, ale protože věděli, že některé věci ve městě nepatří nikomu jednotlivému. Auren je jednou z nich.

Městská rada nakonec rozhodla rychle: Auren byl prohlášen městskou památkou.

Od té doby se kolem něj chodí tiše, s respektem — jako kolem něčeho, co město přijalo a co nechce ztratit.

🜄 Atmosféra ulice

Aurenová ulice je úzká, sevřená mezi domy, které se k sobě naklánějí jako staré příběhy. V noci tu světlo z prasklin Aurenu kreslí na zdi jemné, nepravidelné vzory.

Děti tvrdí, že se mění podle toho, kdo kolem prochází. Dospělí tvrdí, že děti přehánějí.

Ale nikdo to nezkoumá moc důkladně.

V Thalgorrinu se některé věci nechávají být