Ještě před chvílí stála v zahradě a přimhouřenýma očima sledovala jednu konkrétní větev. Ta větev se tvářila nevinně, ale Verdana věděla své. Buď zlobila, nebo nepřinesla ovoce, nebo — což bylo nejhorší — jí odmlouvala. A právě když se chystala pronést své „Já vám to říkala“, ozvalo se z lesa cosi, co by žádná čarodějka slyšet neměla.

Osaelin se přiřítil jako bouře bez větru. Od kopýtek mu odletovala hlína, listí i drobné kamínky, a jeho zvuková komora zuřivě klapala víkem. To v minulosti udělal jen ve dvou případech:

když začala migrace Reddunů,

nebo když dopadl meteorit.

Verdana se na něj zadívala s výrazem člověka, který doufá, že svět žertuje. „To nemůže být pravda. Jsi si jistý?“ Osaelin dvakrát klepl víkem.

„Reddunové?“ Jedno klapnutí.

„Padající kámen?“ Jedno klepnutí.

„Tak co je to tedy…“ začala Verdana, ale Osaelin se přiblížil až příliš. Instinktivně se schovala za strom, aby si chránila holeně. Každý, kdo někdy viděl rozrušeného Osaelina, věděl, že jeho kopyta mají vlastní názory.

„Dobře, dobře,“ zamumlala a vydala se lesem. Osaelin cupital za ní, jeho dlouhé nohy vytvářely zvláštní rytmus, který Verdanu znervózňoval víc než obvykle.

Zahnula kolem nevelké skály, sklouzla po jehličí dolů ze srázu a přeskočila potůček. Pramen byl už blízko. Vzduch byl chladnější, světlo měkčí a mlha hustší — jako by les věděl, že se něco děje.

„Co horšího by se mohlo stát?“ vydechla. „Co může být horšího než migrace Reddunů?“

Osaelin nervózně zaklapal víkem.

„Voda mi to řekne,“ řekla Verdana a zrychlila. „Voda bude vědět.“

Klekla si ke studánce a odhrnula z hladiny několik spadlých listů. Pak se nadechla a ponořila obě ruce do ledově studené vody.

Voda se stáhla — jako by ucukla — a vytvořila kolem jejích rukou prázdný prostor. Verdana jen nespokojeně odfrkla, ale hned se uklidnila. Nemohla si dovolit znepřátelit si vodu.

„Tak mi řekni, co se děje…“

Voda ji měkce obalila. A protože si nechtěla znepřátelit Verdanu, dokonce o několik stupňů zvýšila svou teplotu. Verdana zavřela oči.

A pak se najednou prudce nadechla.

Osaelin klapl víkem, na místě se otočil a pádil hlouběji do lesa.

A za ním se neslo Verdanino: „Já jim to říkala.“