Marnok seděl na kmeni vyvráceného stromu a zmateně přejížděl pohledem z Liry na Seyru a zpět. Bipilon se rozvaloval vedle něj, vyhříval se ve světle obou sluncí a s pobaveným výrazem sledoval Marnokovo tápání.

„Takže,“ začal Marnok odhodlaně, „s Lirou se spojil Průvodce Kerru a požádal vás, abyste obě přišly do Thalgorrinu do Knihovny. A tvrdíte, že máme společnou cestu.“

„Ano,“ odpověď vyšla z Liřina zobáku.

„A proč se ten Kerru,“ pokračoval Marnok, „nespojil také přímo se mnou, nebo s Bipilonem?“

„Spojil,“ ozval se spokojeně Bipilon, aniž by otevřel oči. „Jen jsem ti to ještě neřekl, Marny. Stejně jsme šli tím směrem, tak jsem tě tím nechtěl zatěžovat. A mohl se spojit jen se mnou — s tebou ne. Tak to nefunguje. To mohou jen Průvodci.“

Marnok otevřel ústa, ale dřív než stihl cokoli říct, ozvalo se z hloubi lesa praskání větviček a šustění listí. Něco se blížilo přímo k nim. Zvuk byl rytmický, lehce nešikovný, jako by se k nim blížilo něco, co se snaží být nenápadné — a vůbec se mu to nedaří.

Marnok znehybněl. Jeho aura krátce zazářila — a pak se opět uvolnil.

Seyra ho pozorně sledovala. Zvuky slyšela taky, ale Lira nebezpečí necítila; naopak naklonila hlavu, jako by ji zajímalo, jestli to, co přichází, bude k jídlu, nebo bude chtít jídlo.

„Když červení jdou, ostatní stojí,“ prohlásil Marnok klidně.

„Cože?“ vyhrkla Seyra skrz Liřin zobák. Lira se překvapeně podívala na Seyru, protože ji Seyřina reakce zaskočila — a možná i trochu urazila.

Bipilon se začal smát tak prudce, až málem spadl z kmene. Když se trochu uklidnil, dodal: „Díky, Marny. Tohle přesně jsme potřebovali. Tvoje proroctví je jako vždy přesné.“

Z lesa se za rytmického „dun dun“ vynořili dva Redduni a vydali se přímo ke skupince. Marnok zareagoval okamžitě — popadl svůj vak a postavil se, aby byl vak s jídlem mimo dosah obou ptáků. Seyra udělala totéž, i když Lira mezitím vyslala jemný otisk: „hlad… oni mají hlad… hodně…“

Redduni se pomalu dokolébali až k nim a smutně hleděli na vaky, z nichž cítili jídlo. Jeden z nich tiše škytl – zvukem, který v sýpkách Středu obvykle vyvolává u farmářů infarktové stavy. A to situaci nijak nezlepšilo.

„Redduni naštěstí nelétají. Raději se vydáme na cestu,“ nadhodil Marnok. „Za chvíli přijdou další.“

Redduni Marnoka chvíli mlčky upřeně pozorovali, jako by mu nejen rozuměli, ale dokonce je to urazilo. Pak jeden z ptáků — evidentně samička — přistoupil blíž ke svému partnerovi a s výrazem naprosté důstojnosti mu začal urovnávat chochol na hlavě. Sameček se přitom tvářil, jako by právě prožíval největší ponížení svého života.

Když byla se svým dílem spokojená, oba se odvrátili od skupinky s okázalou ignorancí a začali prohrabovat spadané listí, jako by tím chtěli dát najevo, že o jejich jídlo nestojí. Přitom ale každých pár vteřin nenápadně pokukovali po vacích, a pokaždé když Marnok nebo Seyra vakem pohnuli, oba Redduni ztuhli v dramatické póze – jako by doufali, že když se nebudou hýbat, vaky s jídlem zapomenou na jejich existenci a samy se vysypou na zem.