Verr’null kráčel uličkami Thalgorrinu směrem k Městskému parku.
Byl to jeho velký den — nejenže byl přijat do Cechu svobodných delegátů, ale hned dostal Úkol.
Měl zkontrolovat měřáky na zábradlí parku a ověřit, zda zapsané údaje souhlasí se skutečnými hodnotami.

Jeho mistr mu po přijímacím rituálu řekl:
„Verr’nulle, doslechl jsem se, že jsi nejen zodpovědný, ale máš i Nadání.
A proto mi bylo nařízeno, abych tento úkol svěřil právě tobě.“

Verr’null zamžikal očima.
Mistr se o něm doslechl — a teď měl Úkol.
To bylo víc než pocta. To byl mandát.

Zabočil na Knihovní náměstí, kde stála Knihovna a naproti ní brána do Městského parku.
Bránu nevyrobili tady v Thalgorrahu; byla darem západní říše Velomaru.
Verr’null spokojeně přikývl… a zůstal stát jako opařený.

Na kamenném sloupu brány byla cedule.
Ne přibitá, ne pověšená.
Tvářila se, jako by tam byla odjakživa.

„Prosíme občany, aby nekrmili místní anomálie.
Pokud anomálie začne krmit občany, kontaktujte Cech svobodných delegátů.“

Verr’null zatajil dech.
Tohle byla Událost.
A Cech byl delegován.

Naklonil hlavu na stranu a pozorně poslouchal.
Co kdyby cedule vydávala zvuk?
Nic. Ticho.
Podezřelé ticho.

Verr’null věděl, co má dělat.
Vytáhl z brašny desky s čistými archy papíru a poznamenal:

„Bylo mi sděleno, že anomálie krmí občany.“

Nikdo mu to nesdělil.
Ale cedule to naznačovala — a to stačilo.

Rozhlédl se.
Mohlo to být dílo archivářů z Knihovny.
Ale nikde nikdo.

Verr’null pokrčil rameny.
Bylo to jasné: někdo tu ví, že anomálie krmí občany, a Cech o tom zjevně neví.

A protože byl členem Cechu svobodných delegátů, hned mu bylo jasné, co musí udělat.

Na čistý papír napsal:

„Toto sdělení nebylo konzultováno s Cechem svobodných delegátů.
Delegát tímto zahajuje předběžné šetření ohledně krmení občanů.“

Verr’null úplně zapomněl na měřáky v Městském parku.
Rozběhl se zpět do budovy Cechu.
Bylo třeba vytvořit komisi a vyhlásit Kontrolní den krmení občanů.